Téma

Co nejcennějšího mi dalo zahraničí? Lidské příběhy

31.07.2014 Radim Koštial 2 komentářů

Musím se přiznat, že jsem si opravdu hodně dlouho lámal hlavu nad tím, o čem budu ve svém článku psát a všechny nápady, které si mimochodem kladly za úkol poučit, jsem zavrhl. Jak přispět do měsíčního tématu, ve kterém se chceme věnovat tomu, jak nás změnila zahraniční zkušenost? Jak nesklouznout do klišé?

Co konkrétně vypíchnout a o čem psát, aby to nenudilo? O dramatickém zlepšení angličtiny, jakmile se pustíte do obchodních kontaktů s cizinci a přejdete od teorie k praxi? Což je mimochodem pravda a vřele doporučuji. Nebo snad o tom, jak brilantně se naučíte procházet co nejrychleji letištními kontrolami? O tom, že už se znáte s lidmi na recepci hotelů? To asi ne...

Když se ale zamyslím nad tím, co nejcennějšího si ze svých zkušeností odnáším, musím si stále a donekonečna odpovídat, že jsou to vztahy, mentality a kultury, lidské příběhy a člověčina. Protože na co nejspíš budu vzpomínat, až jednou budu starý? Co ve mně doopravdy zůstane? To, kolik jsme prodali v téhle, támhleté a tamté zemi, nejspíš ne. To, na co se ale zapomíná stěží, jsou vztahy, zážitky, lidské příběhy a doživotní přátelství.

Cizinci často a velice rádi dávají obchodním vztahům osobní rozměr, výrazně nad rámec byznysu. Ne snad, že by Češi byli mezi sebou v obchodních vztazích chladní a nepřístupní, to ne, ale je to, jako byste měli hlasový rozsah jednu oktávu a posunutím do mezinárodního rozměru svůj rozsah rozšířili na oktávy tři. Váš obzor a spektrum vašich nezapomenutelných zážitků totiž získá přesah do netušených a nesmírně obohacujících krajin. O zážitky, pocity a příběhy, které získáte v cizině, byste doma byli většinou ochuzeni.

Třeba o skutečné příběhy lidské svobody. Je zajímavé pracovat s lidmi, kteří vám otevřou své životní osudy. Jako třeba můj dlouholetý starší kolega v Německu, který původně pocházel z východního Německa a vzpomínal na to, jak uprchl do toho západního přes dráty. Nebo když mi kolegyně z korejské firmy vyprávěla, jak její děda na poslední chvíli utíkal přes hory s její tehdy maličkou matkou pod paží na jih těsně předtím, než mezi severní a jižní Koreou definitivně spadla železná opona.

Nebo třeba životní příběh francouzského kolegy, bonvivána, kterého jsem měl moc rád. Už je několik let v penzi, ale má za sebou úžasný život, který prožil i jako automobilový závodník s pravidelnou účastí v Rallye Monte Carlo, a jeho kancelář byla vyzdobena trofejemi, věnci pro vítěze a černobílými fotografiemi z významných evropských závodů. Od mládí měl transplantované ledviny, jenže tablety, které musí celoživotně polykat, mají i vedlejší karcinogenní účinek… Před pár lety úspěšně zdolal rakovinu.

V mezinárodním prostředí často se svými partnery navážete i celoživotní přátelství, což je případ mého dávného obchodního partnera z Francie, který, kdykoli přijede do Čech, bydlí u mě – a mimochodem i já tyto řádky píšu v jeho pařížském bytě, zatímco on je na dovolené ve Španělsku. Navíc jsem se stal jeho rodinným přítelem, znám jeho sestru, jeho rodiče i jejich letní venkovské domy, kam mám dveře vždy dokořán otevřené.

Podobně osobní vztahy mám i se svými obchodními přáteli a kolegy v Izraeli, v zemi, kde jsem se mnohem víc než kdykoli předtím naučil, že smlouva je bezcenným cárem papíru. Ne snad, že by ji všichni porušovali, ale proto, že mi několikrát dokázali, že ji nepotřebují, že dohoda, slovo a stisk ruky jsou dostatečně závazné a ztrácet čas s papíry není třeba. Zažil jsem zde nejednu situaci, kdy bych se díky své nedůvěře a naopak jejich lekci váhy slova nejraději propadl hanbou do země. I zde mám přátelství, která udržujeme, známe se s rodinami, dětmi, jejich osudy a příběhy, často smutnými tak, že společně sdílíme i slzy. A být v Izraeli na pětisethlavé svatbě příbuzného vašeho největšího klienta, který vám navíc pokaždé nabídne svůj dům a pohostinnost své rodiny, je zážitek, na který se nezapomíná. Navíc jeho rodina pochází původně z Maroka, kde jeho matka ovládala logistickou firmu v místním přístavu, a já jeho historky vždycky hltal s pusou dokořán.

Vzpomínám si na jednoho našeho obchodního partnera v devadesátých letech, který k nám přijel poprvé, a společně jsme nevymysleli nic lepšího, než se první večer důkladně opít. Druhý den ráno, protože jsme oba měli kocovinu jak trám, mě nenapadlo nic blbějšího, než mu navrhnout, že se o byznysu nebudeme bavit v kanceláři, ale na Závisti. Byl to totiž Angličan a já byl přesvědčený, že ho tudíž keltství musí bytostně oslovovat (což nebyla pravda). Navíc jsem si tehdy prožíval své keltské období a keltské hradiště Závist u Zbraslavi jsem prostě měl rád.

Bylo to v létě a bylo strašné vedro a dusno, jak v prádelně. My se – s tou příšernou kocovinou – v tom dusnu, zadýchaní a propocení, škrábali v kalhotách a košilích nahoru na Závist. Vůbec si nepamatuju, o čem jsme se tam tehdy bavili, jestli jsme řešili ceny, splatnosti a dodávky, ale oba si dodnes pamatujeme ten den jako velký úlet a kdykoli jsme se později sešli, vždycky jsme se tomu zasmáli. Náš kamarádský vztah byl o to lepší.

Čím víc cizí země a lidi v nich poznávám, tím bohatší se cítím. Zároveň cítím i čím dál méně chuti radit komukoliv, co a jak má dělat.

Uvědomuju si také mnohem větší pokoru a respekt tam, kde je tak jednoduché přidat se k většině a naskočit na vlnu nedůvěry a xenofobie. Ono totiž z dálky vypadá všechno trochu jinak než zblízka.

Střípků, vztahů, přátelství, historek a zážitků mám hodně. Jsem svému životu vděčný za to, co jsem dělal a dělám a jak moc byla a je moje práce spojená se světem. Protože bez toho by mě bylo jenom půl. A to je to, řekl bych, čím mě cizina a lidé v ní obohacují, co mě nějak formuje, dělá šťastným a posouvá dál.

Opravdu mě to baví...

Foto: Flickr user renu parkhi