Stálé rubriky / Společnost a trendy
Stálé rubriky

TEDxPrague 2013 – výjimečné myšlenky na jednom místě

27.05.2013  Petr Skondrojanis 4  komentářů

V sobotu 25. 5. se na pražské Folimance konal již čtvrtý ročník prařské konference TEDx s podtitulkem, který zněl „přes hranice”. Hranice jsou velmi zajímavým instrumentem a každý je vnímá jinak. Pro někoho jsou něčím omezujícím, pro jiného motivací k jejich překročení, anebo pevnými limity, bez nichž by se cítil bezradně. Na pražském TEDxu zazněly různé pohledy na „hranice”. Ať už byl čtvrtý ročník TEDx jakýkoli, nedalo se mu upřít, že ústy pozvaných řečníků prostě opět provokoval k zamyšlení. K zamyšlení nad společností, vlastním životem a třeba i vůlí něco změnit. A o těch pár zamyšlení, která mi od soboty ještě dnes rezonují v hlavě, bych se rád podělil.

TEDx formát je rozdělen do tří bloků, ty nabídly ke konzumaci myšlenky, které byly doslova perlami. 

Blok první – Na překračování hranic bychom neměli být sami

Zatímco jsme všichni očekávali, že ústy Michala Horáčka zazní poetické zamyšlení nad hranicemi současnosti, nestalo se tak a pan Horáček byl velmi záhy i se svým traktátem zapomenut díky neuvěřitelnému příběhu Američanky Amy Singh, která se v devíti letech rozhodla, že sama vyrobí vlastní čokoládu, kterou milovala. Její zvídavost jí otevřela dveře na úžasnou cestu, přestože její rodiče a lidé kolem ní, kteří ji od bláznivého cíle odrazovali, jí nastavili hranice, které však neváhala překročit. Když se na plátně objevil její rozzářený obličej nad mikroskopem, jímž zkoumala velikost částic drcených kakaových bobů, nebo jak válci na výrobu těstovin zmenšuje namleté částice z 21 mikronů na 5 mikronu a následně obrázek, jak je v 21 letech obklopena africkými dětmi, jejichž využití k tvrdé práci na kakaových plantážích odsuzuje a snaží se proti němu bojovat, napadlo vás jedno: kde jsem byl v 21 letech já a kde jsem nyní? 

Opět, stejně jako na každém TEDu, jsem si uvědomil, že prostě dokážeme cokoli, jen když to opravdu chceme. Ale musíme to chtít a cítit srdcem – a ne že si to vymyslíme kvůli nějakému prospěchu. Došlo mi, jak silnou motivací je dětská zvídavost a kam až může každého jedince dostrkat, když není udušena hranicemi tak pevnými, že je prostě překročit nelze. 

Dalším příjemným, inspirativním a optimistickým zážitkem bylo vystoupení Drahomíry Miklošové, starostky Obrnic, obce s nejvyšší nezaměstnaností na Mostecku a více než 40% podílem Romů. Pro většinu z nás by taková skutečnost byla nepřekonatelnou hranicí. Avšak pro paní Miklošovou to bylo za podpory jejího manžela výzvou, kterou zvládla. Možná, že její návody na integraci „nepřizpůsobivé menšiny” mezi „normální přizpůsobivé” občany obce mohou být pro mnohé z nás inspirací i do jiných oblastí života, kde slučujeme zdánlivě neslučitelné. Jak na to? Tím, že přestaneme kritizovat, odsuzovat, nadávat a stěžovat si a uvědomíme si, že na to, abychom něco dokázali, musíme pochopit toho druhého a začít pracovat společně. Několikrát mi během vystoupení paní Miklošové vytanulo na mysli to oblíbené „páchání dobra”, kdy jsme přesvědčeni o tom, že víme, co ten druhý potřebuje, a tak mu to bez ptaní naservírujeme a jsme překvapeni, že ho to nejenom nenadchlo, ale dokonce mu to není příjemné. Chcete přimět Romy, aby se více starali o to, kde žijí? Místo vytváření izolovaného ghetta je zapojte do úklidu ulic, střežení pořádku a bezpečnosti a představte jejich kulturu ostatním. Ukažte je v jiném světle než v tom negativním, třeba jako lidi, z nichž mnozí chtějí mít práci a žít v čisté vesnici.

Paní Drahomíra mne obdarovala výrokem svého manžela, který nechtěl Obrnice opustit: „Víš co, pojďme s tím zkusit něco udělat! Vzdát to můžeme vždycky!“ Ano, utéct je jednoduché, tak proč tuto možnost volit jako první?!

Při posledním inspirativním vystoupení prvního bloku jsem měl chuť jít i v tom deštivém počasí něco dělat, cokoliv. O příval této energie se postaral můj kamarád a spolužák ze střední školy Tomáš Šebek, který pod záštitou lékařů bez hranic dvakrát navštívil Haiti. Jeho příběh byl poskládán z odhodlání vydat ze sebe vše, z vůle pomoci, umění rozhodovat se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a víry ve vlastní schopnosti. A to vše okořeněno nadhledem a skromností. To, co mi nejvíc utkvělo v paměti, byla následující část (volně interpretováno): 

„Dostali jsme hlášení, že nám vezou asi 300 pacientů po nějakém neštěstí, které se stalo kousek od nás. Tady v Čechách by se na to komplet připravily dvě fakultní nemocnice a bůh ví, s jakým výsledkem. My jsme před naší smontovanou nemocnicí stáli dva a vůbec jsme nevěděli, co se bude dít. Nakonec jsme to vše zvládli a po třídenní šichtě zachránili dost životů…”

Ještě pořád máte pocit, že je před vámi složitý úkol? Já tedy ne. Řeším docela triviální, běžné věci, a ne že bych se styděl – každý není doktor a nemá tu odvahu odjet na Haiti, to je v pořádku – ale přece jen jsem se zamyslel nad tím, komu jsem v poslední době pomohl? A nad čím jsem hořekoval, že mi komplikuje život?  

A proč je dobré být na překračování hranic minimálně ve dvou? Možná proto, že potřebujeme motivaci, možná potřebujeme podporu, ale i kritický pohled na to, jestli důvodem, proč nějakou hranici překračujeme, není jen naše ego, které nás do toho nutí.
I překračování hranice by mělo „dávat smysl”. Mělo by mít svůj užitek, a pokud je pro vás osobně seskok padákem užitečný a pomůže vám, pak je to v pořádku. Ale k tomu, abyste to posoudili, potřebujete konfrontaci sami se sebou a tu vám může objektivně zprostředkovat jen někdo druhý. 

Blok druhý – Hranice nám umožňují, abychom je nejenom dodržovali, ale i překračovali. A to je jejich největším přínosem. 

Poté, co jsme zjistili, že by se v případě využití DNA pro uchování dat vešla všechna dostupná (počítačová) data, co jich na světě je, do kufru jedné dodávky, nám TED opět připomenul, že věda utíká dopředu mílovými kroky a vy s otevřenou pusou posloucháte, jak to, co nedávno bylo jen v představách sci-fi scenáristů, je dnes realitou. Nick Goldman nám do Folimanky přinesl budoucnost. 

Steve Wheen, guerillový londýnský zahradník, se zase triviálním způsobem zasluhuje o hezčí město. Vytváří malé zahrádky v dírách na silnici a chodnících. Z jeho videa bylo patrné, jak lidem, kteří na jeho „zahrádky” ve městě narazí, změní běžný den – zamyslí se, obdivují, neboť před sebou vlastně mají kousek umění, o kterém ještě před vteřinou vůbec netušili. Jak málo stačí k tomu, abychom někomu jinému obohatili jeho běžný, nudný den! Stevovy výtvory jsou malá umělecká díla a jeho galerií celé město, a to je pro mne osobně přesně ono posunutí a vymazání hranic. 

Ovšem z druhého bloku mi v paměti asi nejvíc utkvěla přednáška psychologa Tomáše Rektora, který na jednoduchém příkladu ukázal, jak je vymezení hranic užitečné. A myslím, že všem, kteří se v dnešní době zabývají svobodou, takové zjištění rozhodně prospěje. Protože hranice, kterou přijímají obě strany, je tím, co drží „objekt” pohromadě. 

Tomáš Rektor použil klasickou situaci dospívajícího „dítěte”, které jde večer s kamarády ven a zeptá se rodičů, kdy má přijít. To nejlepší, co pro něj mohou udělat, je říct mu nějaký čas, a dát mu tak hranici. Hranici, kterou má možnost dodržet a mít radost z toho, že respektoval stanovená pravidla, anebo ji může překročit, a zažít tak vzrušení z porušení pravidel, příp. jeho následky. Každopádně celý večer ví, kde taková hranice je. 
To nejhorší, co pro dítě a vůbec pro vzájemný vztah s dítětem může rodič udělat, je, že nestanoví hranici žádnou. „Přijď si, kdy chceš.” Nejen že své dítě okradl o možnost dodržení či překročení hranice, ale zážitek z celého večera je upozaděn přemýšlením, kdy je ten moment „ještě je to v pořádku” a kdy „už se budou rodiče zlobit”. Navíc sami rodiče vnitřně nějakou hranici mají, a tak už třeba v jednu v noci budou naštvaní. 

Napadlo mne, že tohle platí v jakémkoli vztahu – je prostě potřeba mít nějaké principy. Je nutné mít pomyslné hřiště, na kterém se naše vztahy „odehrávají”, a mít možnost je porušit, dodržet, porušovat opakovaně, požádat o zvětšení či zmenšení prostoru, ale vždy respektovat toho, s kým na hřišti hrajeme. A tak ještě dnes přemýšlím, jak mám nastavené principy v různých vztazích, které nyní intenzivně žiji. 

Blok třetí – Nejsilnější zážitek na závěr

Kdybych byl v organizačním týmu pražského TEDx, asi bych minimálně Severokorejku Hyeonseo Lee a její příběh „Jak jsem uprchla ze Severní Koreje“ přidal do některého z předchozích bloků, protože společně se vzpomínkami paní Hany Lustigové to byl až moc silný závěr, který tak trošku uzemňoval. 

TED Talk Hyeonseo Lee můžete najít zde  a rozhodně stojí za zhlédnutí! Je to úžasný příběh odvahy a je až neuvěřitelné, že tohle je naše současnost.

Se zatajeným dechem jsem si pak poslechl vyprávění paní Lustigové – obojí společně mi připomnělo, že v naší nedávné historii a někde dokonce v současnosti jsou lidé, kteří se nadřazují nad ostatní, nedělá jim problém vzít někomu jinému život nebo jej připravit o veškerou lidskou důstojnost a nechat jej žít v podmínkách, které nejsou hodny žádného člověka. 

Jsem rád za takové příběhy, byť mne při nich mrazí v zádech, ale myslím si, že lidé jsou příliš zapomětliví a  také prospěchářští, aby opět dokázali pustit k moci totalitní režim. My všichni bychom měli bojovat za rovnost práv každého člověka, a ne za rovnost sociálních jistot. V každém momentu svého života bychom měli mít stejné podmínky a morální hranice, které lidé překračovat nebudou, protože jejich překročením by přispívali k morálnímu rozpadu současné společnosti. 

Děkuji paní Haně Lustigové za optimismus a milý projev. A zatímco děkovala publiku, že mohla na pódium pražského TEDx přijít, já jsem přemýšlel o pokoře a skromnosti, které má člověk, jenž se opravdu postavil tváří v tvář smrti a sledoval kouř z komína v Osvětimi – to jediné, co zahlédl ze svých blízkých, kteří to štěstí neměli. 

I když bylo venku ošklivé počasí, i když hala na Folimance byla studená a z pohledu TEDu dle mého nevhodná a i když opomenu, že některá vystoupení se dle mého na TED nehodila, tak jsem byl rád, že jsem si lístek koupil a mohl slyšet všechny příběhy osobně.  

Muj první TEDx prague, kterého jsem se zúčastnil v roce 2010 ve VZLETU me ovlivnil na mnoho let dopředu od té doby je pro mne TEDx takovým inspirativním zastavením kdy si opět připomenu, že svět je mnohem mnohem větší a barevnější než se z naší perspektivy zdá. 

Videa mnoha řečníků umisťujeme i zde na kavárně a určitě upozorníme na některá vystoupení z pražského TEDx o které zmiňuji výše, až budou jejich záznamy online. Pokud však chcete okusit trochu inspirace, kterou TED konference nabízejí již nyní určitě zabrouzdejte na stránky TEDx Prague  a prohlédněte si minulé ročníky. A nebo se koukněte na globální TED stránky , kde najdete tuny inspirativních přednášek. 

Ja so osobně těším na všechny TED eventy co přijdou a pokud budou tady v čechách budu se snažit se na nich objevit a zažít je na vlastní kůži. 

A na závěr, abychom připoměli ty drobnosti, které mění svět vám nabízím ke shlednutí Tedtalk Joe Smitha, jak správně používat papírové ručníky. Jak užasně jednoduché a ohromně učinné, ja sám od soboty více než jeden papirový ručníček ze zásobníku nevytahuji. 

Zdroj fotografií a videa www.ted.com

GARANTI RUBRIKY

Dalibor Holý

Statistik, analytik a manažer ČSÚ pro oblast trhu práce

 
 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy